Návštěva RC Wiveliscombe
Měli jsme spát u Kelletových, to jsme věděli předem. Místo jsme našli dobře, pěkný dům na hlavní ulici a dokonce měl i otevřenou bránu, tak jsme vjeli do malého dvora. Tam stál Mercedes a na nás padla trochu tíseň, že končí rodinná pohoda a začínají společenské povinnosti. Naštěstí realita byla jiná.
Kelletovi už nás čekali a když jsme přijeli, vyšli před dům. Adriana už jsme znali z jeho návštěvy na Hluboké, jeho ženu Lornu ne. Je to moc milá, i když hrozně ukecaná ženská. Bohužel, na první pohled vypadá jako žena zbohatlíka, a to se moc nenosí ani u nás, natož v Anglii. A na Anne bylo vidět, že se okamžitě začala cítit nesvá.
Zde malá poznámka pro neznalé: v Anglii mají jedno moudro: staré peníze se neukazují, ty jsou vidět. Mladé peníze se ukazují. Znamená to, že pokud je někdo z vyšší společnosti, tak je to poznat už jen z toho, jak chodí, mluví a vystupuje, a může mít na sobě třeba pytel a bydlet v chatrči. Ten, kdo přišel k jmění nedávno, se chová, odívá a kupuje si takové věci, aby bylo na první pohled vidět, že "on na to má". No a Anne pochází doložitelně (na to si v Anglii také potrpí a hrajou) z několika století staré, dobře situované rodiny. Krásně je to vidět třeba na jejím bratrovi, to je prostě na první pohled anglický gentleman a každý to pozná, i kdyby o něm nic jiného nevěděl. Konec poznámky, zpátky k příběhu.
Takže stojíme na dvorku, na jedné straně mračící se Anne ve své ošoupané červeno modré sportovní bundě, na druhé straně nedůvěřivě se tvářící panička s Mercedesem, a mezi nimi my s Lenkou. Napětí fakt bylo cítit. Nemyslete si, Lorna se nakonec ukázala jako prima ženská, se kterou jsme se skamarádili, to, co zde popisuju, byly ty úplně první okamžiky.
Protože jsme byli v Anglii, bylo zachovano společenské dekórum a po potřesení rukou a vzájemném představení jsme byli všichni pozváni na čaj. Chvilku jsme si povídali na téma naší cesty a uplynulého týdne, ale nakonec přišlo to, co přijít muselo. Lorna se tak zadívala na Anne a zeptala se jí, čím se zabývá nebo zabývala. Ovšem mezi řádky bylo jasně slyšet "Who the heck are you?!" No a pak začala komedie. Anne se rozpovídala o tom, jak její rodina původně pochází z Wiveliscombe, že jsou právnická rodina a že před XXX lety se jeden její předek přestěhoval do Tivertonu a v současné době její rodina vlastní právní a notářské kanceláře ve Wiveliscombu i Tivertonu. Už mírně nalomená Lorna se tak trochu bázlivě zeptala, jak se Anne jmenuje. Anne odpověděla, že ona se vdala, ale rodina, ze které pochází, se jmenuje Pugsley. V tu chvíli do Kelletových, hlavně do Lorny, jako kdyby přitekla energie, najednou bylo po jiskření, na stole se objevily sušenky a všecno jakoby roztálo a hned se povídalo lépe. Ono není nad to se dobře uvést. :-)
Program víkendu pro nás připravoval sice celý klub, ale většina návrhů pocházela od Adriana Kelleta. Později jsme se dověděli, že někteří jejich členové mu zazlívali, že program byl příliš nabitý a že jsme neměli žádný čas na vydechnutí. To byla sice pravda, ale na druhou stranu program byl tak pestrý, že nám to nevadilo. Starali se o nás opravdu vzorně a byl to moc prima víkend.
Náš páteční příjezd už byl popsán, ale tím pátek nekončil. Večer se sešel celý klub v restauraci The Bear, my samozřejmě s nimi. Bylo to míněno jako neformální seznamovací večer. Lenčin největší zážitek byl hned při příchodu do restaurace, když zjistila, že si má objednat (a zaplatit) pití, aniž by tušila, co si dá k jídlu. Pravda je, že tento zvyk jsme v Anglii potkali na více místech. Ještě divnější je, že v průběhu jídla nebo kdykoliv později vám pití ochotně přinesou až ke stolu. Asi je to nějaký druh vstupného.
Večer probíhal celkem v pohodě, bavili jsme se u stolu asi s osmi lidmi. Záměrně nás rozsadili tak, abychom seděli u lidí, které jsme neznali. Tak byl pojatý celý víkend. Každá akce byla většinou s jinými lidmi, abychom poznali co nejvíce členů klubu.
Posezení v restauraci bylo o to příjemnější, že se tam nekouřilo. To byl tehdy celkem úplně nový předpis, že se v restauracích nesmí kouřit. Když už měl někdo chuť na cigaretu, šel ven na ulici. A fungovalo to. A pak, že by takové nařízení kazilo restauracím tržby. To jsou jen nepravdivé argumenty cigaretových lobby.
V sobotu už naplno začal náš nabitý program. Dopoledne jsme jeli do Tautonu, okresního města Somersetu. To jsem ještě nezmínil, přestože Wiveliscombe je jen kousek od Tivertonu, tak už patří to Somersetu, kdežto Tiverton leží v Devonu.
Do Tautonu jsme měli jet celá parta autobusem, takovou příměstskou linkou. Na zastávku jsme jeli autem s Kelletovými, ale přijeli jsme zrovna když odjížděl autobus. Nevadilo to, i tak jsme tam byli první, parta s Čutkovými se zpozdila. Dalši autobus jel asi za 20 minut, navíc ještě později přijeli Bermanovi. V Tatutonu jsme se podívali do muzea, které ukazovalo historii města, částečně i techniky.
Z muzea jsme šli do města a udělali si zastávku v kavárně. Byla taková pěkná, dvoupatrová, uvnitř dřevěná. A kafe chutnalo dobře. Stejný nápad měla i druhá parta s Čutkovými, takže jsme se všichni srazili a poklábosili. Po kafi jsme se ale zase rozešli, protože oni mířili do muzea, kde my jsme byli jako první.
Ještě jsme se chvíli toulali a pak jeli zpátky. Byl čas oběda, očekáváni jsme byli v golfovém klubu Oake Manor. To vám byla budova, skutečný anglický klub. Krásný barák, interiér jak na zámku, jídlo vybrané a velmi chutné. Na oběd přišlo hodně členů i s manžekami, takže bylo hodně seznamování.
Po obědě jsme si mohli vybrat, zda hrát golf nebo jít na procházku po Wiveliscombe a pak na interview do rádia. Honza Čutka si vybral golf, jeho žena nákupy, a my procházku a rádio. Městečko samo o sobě je o ničem, ale protože anglická architektura je úplně jiná než naše, bylo to příjemné. Později odpoledne nás, tedy mě, čekalo inteview v místním rádiu. Měl jsem trochu trému kvůli výslovnosti, chtěl jsem, aby mi posluchači rozuměli. Naštěstí trému kvůli vlastnímu rozhovoru jsem neměl a redaktor říkal, že to bylo dobré. Prý to mělo šťávu a chce to jen trochu vystříhat mezery, aby to mělo i dynamiku. Jak jsem se soustředil na správnou gramatiku a výslovnost, mluvil jsem radši pomalu a občas se zamyslel. Slíbil mi poslat výslednou nahrávku, ale ani po urgenci neposlal nic.
Pak jsme šli za dva rohy do jedné rotariánské rodiny na svačinu. Svačina byla objemná, skoro už taková večeře. A to nás pravá večeře ještě čekala. Středem pozornosti byla Lenka, která vykládala, jakou plánujeme svatbu.
Vlastní večeře byla u Terryho a Fran Carterových. Prima pohodový večer bez nějakých výzmnamnějších zážitků. Ten nastal až úplně večer, vlastně už v noci, u Kelletových, když jsme si ještě před spaním trochu povídali. Nějak vyšlo najevo, že mám rád whisky, stejně jako Kelletovi. A když se ukázalo, že i Lenka ji ráda, Adrian ožil a hned nám ukazoval svou sbírku dali jsme si před spaním skleničku.
V neděli ráno jsme byli očekáváni u Tonyho a Jenny Hoyle na kafe, ale byla to spíš druhá snídaně. Evidentně nechtěli, abychom strádali. Nicméně podstatné bylo, že se tam sešlo asi šest majitelů aut 4x4, se kterými jsme měli jen do národního parku Exmoor.
Výprava, i když celkově dost dobrá, měla pro mne ze začátku trochu rozpačitý nádech. Já blázen čekal skutečnou off roadovou výpravu, na kterou jsem byl zvyklý z výprav Off road klubu, ale až na jeden přejezd potoka jsme nejeli nikde, kam by nemohlo i osobní auto.
Ten den byla zima, větrno a místama i pršavo, takže ještě dobře, že jsme většinu času strávili v autech. On ten park Exmoor je zajímavý, ale je lepší vidět ho v rámci car seeingu než procházky. Oběd jsme měli v místě, které se jmenuje Tarr Farm a je to velmi populární místo. My jsme naštěstí měli rezervovaný salónek s hořícím krbem. Byla taková zima, že ten krb byl skoro podstatnější než jídlo.
Pokračovali jsme dál, až jsme se dostali do místa zvaného Selworthy. To je místo staré několik stovek let, tři chaloupky s doškovou střechou ztracené uprostřed lesů. Vypadá to tam jak v pohádce. V jedné chaloupce je kavárna, kde jsme měli měli naplánovanou svačinu jménem Cream tea. To si nás Angličani dobírali skoro od rána, když zjistili, že nevíme, co to je. Ať prý nejíme, že je to hutný, že budeme překvapení, že nás litujou, ... Spoustu řečí, ale že to vůbec není čaj, ale cake, to neprozradil nikdo. Cream tea je něco jako buchta bez náplně, ta se potře krémem (dost sytým) a marmeládou a celé se to sní. Výborná záležitost, všem vřele doporučuju.
Když jsme se vrátili do Wiveliscombe, byl večer, byli jsme utahaní a měli tak akorát hodinu na sprchu a odpočinek, protože pak začínal večerní bufet. Naštestí u Kelletových, tudíž jsme nemuseli nikam jezdit, stačilo sejít o patro níž.
V noci, když všichni odešli, zůstal jsem na chvíli u krbu a pozoroval dohořívající polínka a popíjel skleničku whisky. Krásná tečka za pěkným dnem.
V pondělí dopoledne jsme si opět mohli vybrat mezi golfem nebo výletem parním vlakem. Pro nás výběr naprosto jasný. Ten vlak je taková místní atrakce a záliba dobrovolníků, kteří zrestaurovali trať i vlak. Dětsky se tomu vláčku říká Puffy train, ale my to vesele používáme i jako dospělí.
Tímto vlakem jsme jeli do Mineheadu (kde jsme byli i s Anne, ale ne vlakem, ale autem), kde jsme měli exkurzi u námořních záchranářů (technických, s čluny, ne baywatch), dali si oběd a vláčkem jeli zpátky.
Po obědě jsme měli i s Čutkovými exkurzi v malém místním pivovaru. Exkurze byla hezká a zajímavá. Je to taková trochu větší domácí ruční výroba. Vidět to tam úředníci EU, hořce by zaplakali.
Pak už jsme trochu odpočívali, protože nás čekal společenský večer, Rotary meeting v hotelu White Hart. Schůzka naštestí byla rozumně dlouhá, ne příliš formální a nebylo moc projevů. Nakonec stejně měli všichni jediné téma hovoru, a to naší nadcházející svatbu.
Fotky z celé akce jsou zde.