V dubnu jsme se konečně vydali zase do Anglie. Teda pro mě to bylo po několika letech zase (i když být to jenom na mě, tak jsem tam každý rok), pro Lenku to byla první cesta. Cestu jsme naplánovali tak, že jsme během jedné cesty zvládli dvě akce, návštěvu u Anne a návštěvu v RC Wiveliscombe. O té si můžete přečíst v samosttaném článku.

Do Anglie jsme se dostali letadlem, přímá linka Easy Jetu do Bristolu, kde je devonské letiště. Cesta byla klidná, ale z letadla jsme nic neviděli, skoro celou cestu byly mraky. Bristolské letiště je mrňavé, takový trochu větší Hosín, kde mohou přistávat Boingy. Z letadla se vystupuje přímo na letištní plochu a pěšky se dojde do haly. Zajímavé je, že při odletu nás posadili do autobusu a těch 100 metrů k letadlu nás odvezli.

Na letišti přímo v hale nás čekala Anne a kolem letiště kroužila v autě Heather, její sestra. Parkování u letiště je totiž do 15 minut free a pak každá další čtvrthodina je moc drahá. Vyšli jsme ven, sedli do auta, vyjeli z parkoviště a Lenka málem dostala infarkt při sledování auta jedoucího proti nám a my byli na "špatné" straně. Nutno podotknout, že tohoto špatného pocitu se brzo zbavila, je to holka šikovná.

Z letiště jsme jeli k Heather domů, bydlí kousek od letiště. Heather už jsme znali z dřívějška, byla jednou s Anne u nás, nový byl pro nás jen její manžel. Vypadá jako divý muž, ale je to prima týpek.  Dostali jsme kafe a čaj a já jsem prvně uviděl takový skleněný válec na přípravu kafe. Člověk si v něm udělá normálního turka, ale pak si kafe naleje přes sítko do hrnečku a má kafe bez lógru. Moc šikovná hračička. Na konci pobytu jsem dostal jeden takový píst od Anne jako dárek na rozloučenou.

Od Heather jsme jeli k Anne, je to asi 60 - 70 mil, naštěstí většinou po dálnici. Devonské okresky jsou totiž hrozně úzké. Těžko je k něčemu přirovnat, u nás takové silnice nejsou. Možná snad jen nějaká uzoučká mezi vesnicema. V Anglii je to navíc o to zajímavější, že silnice jsou lemované výsokými živými ploty, takže není vidět ani za nejbližší zatáčku.

U Anne jsme byli od úterý do pátku a užili jsme si to. Cestovali jsme a přitom to bylo takové poklidné, domácí. Byli jsme se podívat v Tautonu a zkusili jsme vyrazit do Exeteru na nákupy, ale nakonec jsme nekoupili nic. Aspoň jsme se koukli do Starbucks, ale hrneček, lumpové, neměli. Samozřejmě jsem si udělali několik procházek po Tivertonu. Je to takové malé, roztomilé městečko. Nejpíš příjemné pro bydlení, turisticky ale ne příliš zajímavé.

K velkým zážitkům patří jídlo. V Anglii se obecně dá jíst velmi dobře, ale extra zážitky máme od Anne. Ta na mé přání udělala pravý anglický roastbeef. To je totiž tak: když jsem byl v Anglii poprvé, zjistil jsem, že ne všechno, co známe z filmů a knížek jako typické znaky Anglie, skutečně platí. Například když jsem se zeptal na čaj o páté, tak jedna opravdu stará babička zareagovala slovy "vzpomínám si, že když jsem byla mladá, tak jsme se odpoledne na čaj scházeli". No a když jsem chtěl ochutnat roastbeef, tak mi Kathleen řekla, že to musím jít do nějaké dražší restaurace, že připravit ho doma skoro nikdo neumí. Pak jsem to vyprávěl Anne a ta řekla, že ho umí. A taky že jo. Udělala nám, společně s Lenkou, roastbeef a yorkshire puding. Pudinku se Lenka bála, myslela si, že to bude sulc, ale když viděla, co to doopravdy je, tak se bát přestala a chutnalo jí to. Na roastbeefovou večeři přišlel i Annin bratr s rodinou. On je anglický gentleman, jeho manželka anglická lady, a jejich dcera úplně normální patnáctiletý puberťák, pro kterého je společenské dekórum neznámý výraz. Bylo docela zajímavé pozorovat střet těchto dvou světů. I když, obě strany to zvládaly dobře.

Další zážitek s jídlem je oběd fish & chips. To je moderní anglické jídlo, asi i americké. Kupuje se to ve stánku, balí do hnědého papíru a tradičně jí v parku na laviččce. My jsme si to vzali domů. Jedná se o hodně mastně hranolky a ještě mastnější fritované filé. Když se z ryby sundá ta slupka na povrchu, tak se to dá jíst. Tohle jídlo mě nezaujalo.

Ve čtvrtek jsem měl možnost callerovat v MS klubu, který Anne občas navštěvuje. Caller (a jeho callerující manželka) byli velké, a svým způsobem nemilé, překvapení. Je jim kolem sedmdesáti, square dělají celý život a Callerlab je pro ně "ta nová aktivita". Muziku používají snad z roku 1930, desky přehrávají na stařičkém gramofonu. Jejich aparatura měla zvuk jak rádio za první republiky. Nejhorší bylo, že k tomu jejich gramofonu jsme nemohl připojit ani svůj notebook, ani mikrofon, takže pokud jsem chtěl callerovat, musel jsem použít jejich muziku. Když jsme zkoumali zapojení, jen jsem zmínil, že jsem čekal Hiltona. Jejich reakce mě naprosto uzemnila: "My Hiltona nepoužíváme, nelíbí se nám jeho zvuk"

Ne všechno ale bylo špatně. Zacalleroval jsem jim dva tipy a někdy během toho přišla za Lenkou nějaká tanečnice a řekl jí, že mi rozuměla líp než svým klubovým callerům. No uznejte, taková pochvala, ta přece přebije i protivenství s gramofonem a obstarožní muzikou,

Nakonec jsem si nechal zážitek s řízením. Jednou cestou zpět z výletu už byla Anne unavená a tak jsem jí nabídl, že ji zkusím vystřídat za volantem. Anne souhlasila, přesedla si, ja se seznamil s ovládáním na druhé sttraně auta a chystal se vyrazit. Ještě než jsem se rozjel, Anne povídá: "Pamatuj, že vezeš svou nejmilejší dívku a nejmilejší tetu." Popravdě, nebylo to tak hrozné. Každý, kdo to nezkusil, si myslí, že nejtěžší je udržet se na druhé straně vozovky. Ale to není pravda, minimálně ne po pár dnech strávených v Anglii. nejtěžší bylo odhadování vzdálenosti mezi autem a jeho levou stranou, protože tu normálně vidím a odhaduju pravou. A protože mi řízení šlo, rozhodl jsem se, že přístě pojedu do anglie vlastním autem. Když budu sedět v autě, které řídím podvědomě, budu se muset sousředit jen na to zůstat na správné (špatné) straně vozovky.

S Anne jsme se už pak viděli jen poslední den, protože nás chtěla vyzvednou a odvézt na letiště, kde jsme zažili zlatou tečku za naším výletem - při čekání ve frontě na letadlo jsme si všimli malého Starbuks stánku, kde jsme koupili hrnečky hned dva. Jeden Anglie a druhý Skotsko.

Fotky k prohlédnutí zde.