Letošní akce v Dánsku byla obzvlášť povedená. Navíc byla okořeněná tím, že s námi jel poprvé i Robin. Trochu jsme se báli, že díky němu se cesta z jedenácti hodin může protáhnout až na třináct a že se bude nudit a bude ječet, tak jsme to vymysleli tak, že pojedeme přes noc. A to v noci ze čtvrtka na pátek. Kolem sedmé jsme mu udělali klasický večerní rituál, akorát pak místo do lehkého overálku dostal teplejší oblečení a místo do postýlky šel do autosedačky.

Vyrazili jsme ve 20:15 a akční to začalo být už asi za hodinu, protože přestože jsme se nejméně dvakrát ujistili, že máme všechno, tak asi 20 km za Prahou Lenka pravila, že "nemáme kýbl na mimino". Tím myslela takovou tu bílou nádobu na koupání úplně prťavých mimin. Teoreticky bylo sice možné se ještě vrátit bez nějaké větší časové újmy, ale ale řekli jsme si, že Mona určtiě nějaký lavor mít bude. (Neměla, ale to je jiná story).

Pokračovali jsme podzimní krajinou, Robinek spal, my se kochali světly měst, kolem kterých jsme projížděli, už už jsme se viděli v Německu na dálnici, když ten klid a mír najednou někde u Ústí nad Labem přeruší Lenky otázka "Máme bedlinen?" A to už do outu zahrát nešlo, protože nás Mona předem upozornila na to, že bude mít plný barák lidí a ať si vezmeme povlečení vlastní. Moderní technologie naštěstí zvládnou skoro každý problém. Nám stačilo říct navigaci, ať nás dovede k nejbližšímu supermarketu. Pravda, bylo to na nic, Globus v Ústí zavírá už v devět večer, ale při třetí iteraci už jsme byli úspěšní a zakrátko i majiteli dvou nových, a docela pěkných, povlečení.

Pak už jsme jen úplně v pohodě jeli celou noc. V Německu sice bylo spoustu úseků dálnice v rekonstrukci (jeli jsme severní cestou přes Berlín), ale protože byla noc a malý provoz, vůbec jsme se nezdrželi. Naopak, nastavil jsem tempomat a celou cestu přes Německo jsme jeli jen 136 km/h, abychom k Fagerbergovým nepřijeli moc brzo ráno. Lenka si zařídila mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní. Cesta i s jedním kojením, tankováním a sháněním povlečení travala přesně 11 hodin.

Když jsme přijeli k domu Fagerbergových, akorát vstávali. Takže svým způsobem perfektní timing. Do hodiny jsme všichni snídali. Michael mi pak ukázal, kde je co v karavanu a já šel spát. Vlastně jsem prospal celý den, kromě pauzy na oběd. Když mi ale Michael ukazoval karavan, začal jsem tušit problém. Na postelích totiž nebyly peřiny. Já už chtěl spát, tak jsem to neřešil a přikryl jsem se dekou, co jsme měli v autě, ale později odpoledne při obědě jsem se zeptal Mony, co že vlastně chtěla, abychom si s sebou přivezli. A ona řekl "cover". Tedy to samé slovíčko, co použila po Skype a já jsem si z něj vydedukoval, že myslí bedlinen. O ona že ne, že myslí cover. To, co si člověk dává na sebe. Neboli blanket. Sice se kolem toho strhla u stolu drobná lingvistická debata a řešilo se, jak se to řekne dánsky a jak švédsky, ale výsledek byl, že jsme neměli pod čím spát. Zato jsme měli nové povlečení. Ono to tedy dopadlo dobře, protože Mona nakonec nějaké ty polštáře a peřiny našla, takže jsme zimou netrpěli. A když už jsme u toho spaní - Lenka si dělala legraci, že Robin je malý hippiezáček, protože spal v karavanu lépe než doma v postýlce.

V pátek večer pak byla C3B session, na které jsme byli bohužel docela mrtví. Poučení pro příště - pokud pojedeme přes noc, tak to chce vyrazit o den dříve a mít jeden den a noc na vzpamatování. Jinak se špatně tancuje.

Akce jako taková (sobota a neděle) byla letos moc povedená. Pravda, úroveň C1 a C2 nic moc, ale to nás netrápilo. Hlavní bylo, že úroveň C3 byla skvělá. Ian i Ross Howell odvedli dobrou práci. Robin nás také nechal tancovat jak jsme potřebovali. Připravil nás jen o jednu C3A session s Rossem.

Kromě tancování byly suprové i večery. Ross byl jak vyměněný. Na to, že měl před pár měsíci infarkt, byl v dobré kondici, plný energie a dělal jeden vtip za druhým.  Navíc byl úplně paf s Robina a protože sympatie byly oboustranné,. tak Robinek má dalšího strejdu.

Robin si odbyl svou sedící preméru. Mona se totiž nikoho neptala a před prvním jídlem strčila ke stolu takovou tu vysokou dětskou židličku a Robinka do ní posadila. Židle byla lepší než naše z Ikei, držela ho, takže nepadal a vypadal skopojeně, tak jsme to nechali být. Seděl s námi způsobně u stolu a ani nenadělal bordel.

Za zmínku ještě stojí večerní koupáíní. Jak už bylo řečeno na začátku článku, neměli jsme s sebou tu koupací nádobu. Ale ouha, Mona neměla ani vaničku, ani lavor, ani nic. První večer jsme Robinka zkusili osprchovat, ale to se mu ani trochu nelíbilo. Teda, ono není divu, já se u Fagerbergových také nerad sprchuju. Přeci jenom je to severská země, teplota v baráku mírně nad nulou, dlaždičky v koupelně studené, ono není o co stát. V neděli ho Mona vykoupala v umyvadle v hořejší koupelně a to docela šlo. Máme i foto záznam.

Fotky z tancování, after parties a pondělního klubu zde.

V neděli odjedli všichni calleři. Zůstali jsme jen my, protože já měl callerovat pondělní klub. Měli jsme celý den volna a Mona s Michaelem nás vzali na procházku po Aalborgu. Až na tu zimu to byla pěkná procházka. Ve fotogalerii si povšiměte hned první fotky, na která je vidět, v jaké obuvi a oblečení vyrazili Mona s Michaelem. Kolem poledne jsem pozval Fagerbergovy na oběd. Jenže najít tu správnou restauraci, to byla akce. První problém byl, že v Dánsku se normálně neobědvá. Každý se odbyde nějakou houskou nebo salátem. U nich je hlavní jídlo večeře. Takže spousta restaurací byla zavřená. Z těch, co byly otevřené, tak do dvou nás nepustili s kočárkem a třetí v poledne nevařila. Nakonec jsme skončili ve fastfoodu, v takové dánské obdobě amerického Subway. Dáni si libovali, já byl trochu rozladěný, protože jsem se tešil na normální jídlo, ale díky tomu, že mi k bagetě dali něco teplého mexického, tak to tak hrozné nebylo. Domů jsme jeli v pondělí po klubu opět přes noc. Lenka tentokrát řídila jen hodinu, jinak celou noc spala. Cesta byla bez problémů a uterý (státní svátek) nám na vzpamatování stačil.