Narozdíl od předchozích iPACů jsme si tentokrát zajistili i ubytování, a to hned z několika důvodů. Za prvé už se nám nechce spát v hale ve spacáku, za druhé s námi byla Věrka, které se také nechtělo, a za třetí byl s námi v Leničině bříšku i čtrnáctidenní prcek. Spali jsme v Jugendbildungstäte (mládežnická ubytovna) a pikantní bylo, že pokoje neměly klíče a ani budova se přes den nezamykala. Naštěstí bylo trochu bokem a nikdo cizí nám do věcí nevlezl.

Už ve středu přijeli prakticky všichni, se kterými jsme se chtěli vidět, nějaké velké veselí jsme si ale nechali na další dny, první den jsme se chtěli po cestě vyspat.

Čtvrtek byl celý den volný, tak jsme to se vstávaním nepřeháněli a hezky se vyvalovali. Asi v jedenáct zavolal Dave s Alex, jestli bychom šli do Barmstedtu na procházku a na pohár. To se nám líbilo, tak jsme se honem sebrali a šli. V městečku jsme se trochu prošli po centru, Alex si něco malého koupila a pak jsme se domluvili, že si dáme oběd v pizzerii. Pak jsme přešli do jiného podniku, kde jsme si dali kafe, čaj a pohár. Ve čtvrtek večer Věrka tancovala plus a my jsme kecali a pili s Fagerbergovými.

V pátek začínalo tancování už v deset hodin blokem s názvem Caller's showcase. Blok, ve kterém se mohou prezentovat calleři, co přijeli na iPAC jako tanečníci a nejsou na programu. Tentokrát jsem se k učinkování chystal i já. Měl jsem poslední tip C1 a byl jsem hodně nervózní, protože jsem věděl, že svým způsobem si budu vycallerovávat svou možnou účast na dalších ročnících. Nevím jak, ale dopadlo to skvěle. A tím "nevím jak" opravdu myslím, že si skoro nic nepamatuju. Vylezl jsem na pódiu, začal strkat mikrofon a počítač do Hiltona a skoro jsem se nemohl trfit do dírek. Dave se mě zeptal, jestli jsem nervózní a pak řekl svou oblíbenou větu "Take a deep breth.". Já ho poslechl a kupodivu to zabrala, aspoň už se mi netřásly ruce. Hned na to mne začal Dave uvádět slovy "dear friend of mine" a bylo to na mne. Pustil jsem muziku a nic dalšího už si vážně nepamatuju. Hrdina z knih Jiřího Kulhánka by řekl, že to za něj odcalleroval Ten druhý. Já žádného druhého nemám, tak jsem to musel být já. Nejbližší další vzpomínka už je na to, jak lidi mohutně tleskají. Začal jsem si balit věci, přišel Dave a řekl, že to bylo good, že všichni rozuměli a že to bylo danceable. Když jsem sestoupil s podia, tak za mnou přišel Michael Kellog, se kterým jsem se před tím vůbec neznal, potřásl mi rukou a řekl mi, že se to moc povedlo. S podobnou větou pak za mnou přišlo ještě několik dalších lidí.

Po mém vystoupení jsme se domluvili, že půjdeme na oběd. Lenka s Věrkou šly napřed, já jsem si ještě zanesl věci do auta. Když jsem pak vyrazil za nimi, tak jsem si uvědomil, že vlastně nevím kam jdu a proč tam jdu. A v takovém divném nadpřirozenu jsme pak byl až do večera.

Zbytek iPACu proběhl normálně. Zkoušeli jsme se střídavými úspěchy tancovat C3B, občas jsme nakoukli do dalších hal. Sobotní večer jsme se nejdřív družili u přívěsů s občerstvením, pak jsme se ještě se Sandie Bryant a několika Dány sešli u Fagerberových v karavanu.