Tentokrát jsme se rozhodli jet do Anglie autem, a to hned z několika důvodů. Za prvé loni jsem usoudil, že řídit v Anglii vlastní auto nebude zas tak těžké, za druhé se nám líbila představa být nezávislí, za třetí jsme se z Anglie potřebovali dostat do Dánska a autem je to levnější než letadlem na všechna ta místa.

Cestě předcházela mohutná příprava. Lenka našla všechna spojení, trajekty, ceny, museli jsme spočítat, kdy vyrazit, aby nám dny hezky vyšly. Obě cesty totiž trvaly kolem 24 hodin a nechtěli jsme v Anglii ztratit den zbytečným pospáváním. Nakonec jsme to udělali tak, že z Prahy jsme vyráželi ve čtvrtek 7.5. po obědě směr Calais. Jeli jsme přes Německo, Nizozemí a Belgii. Dálnice byly krásně volné a do Calais jsme přijeli významně brzo, takže jsme měli čas zajít si na večeři. Nechtělo se nám moc riskovat neznámé jídlo a pověstnou jazykovou bariéru ze strany Francouzů, tak jsme si na náměstí vybrali pizzerii. Nejen, že nám tam chutnalo, ale dokonce se ani ta jazyková bariéra nekonala. Obsluhující dívka byla pěkná, ochotná a anglicky mluvící. Dokonce nás i vyfotila.

Nalodit se na trajekt je potřeba hodinu před vyplutím a náš trajekt měl odjíždět až ve  dvě hodiny ráno (už vlastně v pátek), ale věděli jsme, že je možné přijet dřív a pokud je volné místo, tak nás nalodí na dřívější trajekt. Přijeli jsme tedy k check-in už v devět hodin (21:00)  a paní nás byla ochotná vzít, ale museli bychom zaplatit. Vysvětlila nám, že můžeme jet dříve zadarmo jen na nejbližší trajekt před tím řádným. Nám to moc nevadilo, stejně bychom tak byli v Liverpoolu moc brzo, tak jsme poodjeli na parkoviště, ustlali si v autě a do půlnoci se prospali.

Přesně o půlnoci jsme se zaregistrovali na trajekt, co vyplouval v jednu hodinu ráno. Přístav Calais je obrovský, koukněte se na fotky. Stáli jsme tam dobře 3/4 hodiny, než nám dovolili vjet na trajekt. Trajekt je velká loď s několika palubami. Na třech parkují auta, na dalších třech jsou prostory pro lidi. Plavba měla trvat hodinu a půl a tu dobu jsme chtěli využít ke spánku. Říkali jsme si, že si rychle prohlídneme loď a pak se v autě vyspíme. No, to jsme se spletli. Když jsme prošli obě dvě paluby (třetí je venkovní a byla zavřená) a chtěli jsme se vrátit do auta, vchod do garáží byl zavřený. Až později jsme se dozvěděli, že v autech nikdo nesmí být, že na to dokonce může přijít kontrola. Takže jsme byli celou cestu uzavření na lodi, bez peněz a hlavně bez knížky. Hrůza. Navíc ta loď byla děsně hlučná, že se ani spát nedalo. Teda, jak kdo. Lenka ta usnula skoro hned, ale já se celou dobu kousal nudou a přežít mi pomohl Tom a Jerry, co šel jeden za druhým v TV v herně pro děti.

Nic netrvá věčně, tak i my jsme se konečně dostali do Anglie do Doveru. Projeli jsme přístavem a ukázal se nám výhled na bílé doverské skály. Já nic takového nečekal a fakt jsem litoval, že řídím, protože to byl úchvatný pohled.

Zvyknout si na řízení po druhé straně silnice šlo dobře, protože v Doveru to mají tak hezky zařízené, že z přístaviště vede jednosměrná dvouproudá silnice, kde není o čem přemýšlet, a pak už je člověk na dálnici, kde je to také v pohodě. Ze začátku bylo krásně vidět, kdo je místní a kdo ne, protože my nemístní jsme se drželi za jedním náklaďákem a nechtělo se nám předjíždět, ale pak jsme se jeden po druhém osmělili a už se jelo směr Liverpool.

Přestože Lenka před výletem každému na potkání tvrdila, jak v Anglii řídit nebude, že by se bála, tak už v sedm ráno dundala a dundala, abych ji dovolil řídit. No řekněte, chlapi, není to úžasná holka? Jela až do Liverpoolu, vyměnili jsme se těsně před ním.

Ke Kathleen do Crosby jsme dorazili v osm ráno a ani jsme nebyli moc mrtví. Dali jsme si snídani a byli připraveni vyrazit do víru velkoměsta.

---