Tentokrát jsme se rozhodli jet do Anglie autem, a to hned z několika důvodů. Za prvé loni jsem usoudil, že řídit v Anglii vlastní auto nebude zas tak těžké, za druhé se nám líbila představa být nezávislí, za třetí jsme se z Anglie potřebovali dostat do Dánska a autem je to levnější než letadlem na všechna ta místa.

Cestě předcházela mohutná příprava. Lenka našla všechna spojení, trajekty, ceny, museli jsme spočítat, kdy vyrazit, aby nám dny hezky vyšly. Obě cesty totiž trvaly kolem 24 hodin a nechtěli jsme v Anglii ztratit den zbytečným pospáváním. Nakonec jsme to udělali tak, že z Prahy jsme vyráželi ve čtvrtek 7.5. po obědě směr Calais. Jeli jsme přes Německo, Nizozemí a Belgii. Dálnice byly krásně volné a do Calais jsme přijeli významně brzo, takže jsme měli čas zajít si na večeři. Nechtělo se nám moc riskovat neznámé jídlo a pověstnou jazykovou bariéru ze strany Francouzů, tak jsme si na náměstí vybrali pizzerii. Nejen, že nám tam chutnalo, ale dokonce se ani ta jazyková bariéra nekonala. Obsluhující dívka byla pěkná, ochotná a anglicky mluvící. Dokonce nás i vyfotila.

Nalodit se na trajekt je potřeba hodinu před vyplutím a náš trajekt měl odjíždět až ve  dvě hodiny ráno (už vlastně v pátek), ale věděli jsme, že je možné přijet dřív a pokud je volné místo, tak nás nalodí na dřívější trajekt. Přijeli jsme tedy k check-in už v devět hodin (21:00)  a paní nás byla ochotná vzít, ale museli bychom zaplatit. Vysvětlila nám, že můžeme jet dříve zadarmo jen na nejbližší trajekt před tím řádným. Nám to moc nevadilo, stejně bychom tak byli v Liverpoolu moc brzo, tak jsme poodjeli na parkoviště, ustlali si v autě a do půlnoci se prospali.

Přesně o půlnoci jsme se zaregistrovali na trajekt, co vyplouval v jednu hodinu ráno. Přístav Calais je obrovský, koukněte se na fotky. Stáli jsme tam dobře 3/4 hodiny, než nám dovolili vjet na trajekt. Trajekt je velká loď s několika palubami. Na třech parkují auta, na dalších třech jsou prostory pro lidi. Plavba měla trvat hodinu a půl a tu dobu jsme chtěli využít ke spánku. Říkali jsme si, že si rychle prohlídneme loď a pak se v autě vyspíme. No, to jsme se spletli. Když jsme prošli obě dvě paluby (třetí je venkovní a byla zavřená) a chtěli jsme se vrátit do auta, vchod do garáží byl zavřený. Až později jsme se dozvěděli, že v autech nikdo nesmí být, že na to dokonce může přijít kontrola. Takže jsme byli celou cestu uzavření na lodi, bez peněz a hlavně bez knížky. Hrůza. Navíc ta loď byla děsně hlučná, že se ani spát nedalo. Teda, jak kdo. Lenka ta usnula skoro hned, ale já se celou dobu kousal nudou a přežít mi pomohl Tom a Jerry, co šel jeden za druhým v TV v herně pro děti.

Nic netrvá věčně, tak i my jsme se konečně dostali do Anglie do Doveru. Projeli jsme přístavem a ukázal se nám výhled na bílé doverské skály. Já nic takového nečekal a fakt jsem litoval, že řídím, protože to byl úchvatný pohled.

Zvyknout si na řízení po druhé straně silnice šlo dobře, protože v Doveru to mají tak hezky zařízené, že z přístaviště vede jednosměrná dvouproudá silnice, kde není o čem přemýšlet, a pak už je člověk na dálnici, kde je to také v pohodě. Ze začátku bylo krásně vidět, kdo je místní a kdo ne, protože my nemístní jsme se drželi za jedním náklaďákem a nechtělo se nám předjíždět, ale pak jsme se jeden po druhém osmělili a už se jelo směr Liverpool.

Přestože Lenka před výletem každému na potkání tvrdila, jak v Anglii řídit nebude, že by se bála, tak už v sedm ráno dundala a dundala, abych ji dovolil řídit. No řekněte, chlapi, není to úžasná holka? Jela až do Liverpoolu, vyměnili jsme se těsně před ním.

Ke Kathleen do Crosby jsme dorazili v osm ráno a ani jsme nebyli moc mrtví. Dali jsme si snídani a byli připraveni vyrazit do víru velkoměsta.

Bylo to domluvené tak, že u Kathleen byla i Anne, tak jsme výletili až do neděle všichni společně. Viděli jsme moře, katedrály, udělali jsme si výlet lodí po kanálu Mersey a zašli na oběd do restaurace u moře. Také jsme v sobotu navštívili mé oblíbené námořní muzeum. Je tak veliké, že jsme ho za sobotní odpoledne nestačili projít a museli jsme si jedno patro nechat na neděli.

V sobotu odpoledne jsme navštívili zkoušku sboru, ve kterém Kathleen zpívá. Večer totiž měli představení, na které jsme byli zvaní, ale my dali raději přednost návštěvě klubu Tonyho Colingwooda v Manchesteru. Byly tam 2,5 čtverylky, tancovalo se C3A a protože jsme prakticky všechny znali, byla to moc pěkná návštěva. Vlastně jsme neznali asi jen dva lidi a ti docela koukali, jak se s námi všichni baví a nějak nedokázali pochopit, jak se všichni známe. Jó, to je tak, když někdo nejezdí na akce.

Po skončení klubu s námi ještě na půl hodiny zůstala jedna čtverylka a my jsme měli možnost si v praxi potrénovat první polovinu C3B, kterou jsme se do té doby naučili. Docela nám to šlo.

Cestou zpátky, skoro na konci cesty, jsme pak zažili malé dopravní dobrodružství. To už bylo po jedenácté večer, nikde žádné auto. Přijeli jsme na křižovatku, na té straně, co jsme stáli, byly rovně dva pruhy, za křižovatkou jen jeden. Projel jsem křižovatku rovně a dostal se tím vlastně do protisměrného pruhu. Lenka si toho všimla a povídá "jsi na špatné straně" a já automaticky stočil auto doprava.  Hned jsme si uvědomili, že je to špatně, tak jsme cestovali snad přes dva pruhy doleva. Být tam auta, tak se to nestalo, takhle to bylo jako kdyby autíčko požilo. Totéž si asi myslela policejní hlídka za námi, protože nás dojela a blikala na nás, ať zastavíme. Z policejního auta vystoupila taková bobíkatá slečna a totálně jí dostalo, když viděla, z které strany jsem vystoupil. Přišla blíž, uviděla volant, všechno jí došlo a snažila se být nápomocná. Ptala se, jestli vím, kam jedu a jak se tam dostanu a asi třikrát mi řekla, ať jedu opatrně. Všechno jsem jí odkýval, zbytek cesty byl už v pohodě a já jsem si myslel, jaká je policie v Anglii pomocná, pracovitá a ochotná. To jsem ještě netušil, že jí budeme moci poznat mnohem blíže.

V neděli ráno jsme sami vyrazili na nákupy do centra Liverpoolu. Toulali jsme se po obchodech, něco málo koupili a nakonec jsme si dali v jedné restauraci dobrý oběd, který jsme zakončili zmrzlinovým pohárem vlastnoručně vyrobeným v Ice cream factory. Pak jsme chtěli jít do muzea, ale protože jsme přeci jenom měli plné ruce tašek s nakoupenými věcmi, rozhodli jsme se je dát do auta a do muzea jít až pak.  No a jaké bylo naše překvapení, když jsme došli do ulice se zaparkovaným autem, to mělo dveře otevřené a tam dva zloději. Vystartovali jsme po nich, ale měli kola a tak nám ujeli. Bohužel s sebou si vzali i navigaci, což bylo velmi nemilé. Na druhou stranu, zase jsme zažili srážku s anglickou policií, která je úplně stejná, jako ta naše. I když, možná o trochu lepší bude.

Lenka je duchaplně zavolala už během honění zlodějů, počkat jsme si na ně museli asi hodinu. Přijeli, koukli na rozbité okénko a zeptali se mě, jestli můžu jet za nimi na stanici. Odvětil jsem, že můžu, a tak jsme společně vyrazili. Oni si s předpisy a s červenými na semaforech moc hlavu nedělali a já je nechtěl ztratit, tak jsem v levostranné Anglii projel Liverpoolem rychleji než jakýmkoliv jiným kontinentálním městem.

Na stanici s námi policista vyplnil sáhodlouhý dotazník. Byl to porod, angličtina mu totiž moc nešla. Mluvil místním dialektem zvaným liverpudlian. Je to podobné masajskému nářečí, jen je to méně srozumitelné.  Musel tedy kvůli nám každou otázku nejméně jednou opakovat, což všechno jen prodlužovalo. Pomsta ale byla sladká. Během našeho líčení jak zloději vypadali, co měli na sobě, kolik jim bylo let a podobných údajů, došlo i této výměně informací:

David: By the way, it might be interesting for you, the thieves spoke very nice, understandable English.

Policista: Better than mine?

David + Lenka současně: YES!

Chtěli jsme po nich, ať vezmou z auta otisky prstů, protože zloději neměli rukavice. Bohužel, technici v neděli nepracovali, tak nám bylo řečeno, že v pondělí dopoledne se u nás někdo staví.

Když jsme vyplnili a pročetli protokol (policistou ručně napsaný, buď  těsnopisem nebo runovým písmem), okopírovali nám mapu a vyznačili cestu, jak se dostaneme zpátky do Crosby. Tedy, jak se dostat do Crosby jsem věděl, problém byla ona pověstná poslední míle. Odjezd se nám trochu zkomplikoval, na Lenku už bylo toho dobrodružství nějak moc a vzala si do hlavy, že se zpátky ke Kathleen nikdy nedostaneme, že buď někde nabouráme v protisměru nebo nás cesta zavede do Bermudského trojúhelníku. Dalo mi dost práce přesvědčit jí, že nemá cenu nocovat v autě a čekat, až nás najde Červený kříž. Naštěstí si dala po půlhodině říct a mohli jsme vyrazit. Poslední míli jsme si samozřejmě museli zkusit dvakrát, ale nakonec jsme v pořádku, skoro už za tmy, dorazili.

Jak jste si asi všimli, na muzeum už se ten den nedostalo.

Druhý den po snídani Kathleen zavolala do nějakého servisu kvůli okýnku. Servis fungoval překvapivě dobře. Stačilo mu říct typ auta a rok výroby a oni už si sami našli, jaké okýnko potřebují. Dokonce jsem s autem ani nikam nemusel, přijeli sami až ke Kathleen domů.

Šok ovšem byla cena. Do telefonu Kathleen řekli, že oprava bude stát 680 liber. Jí i mě spadla čelist, ale musel jsem to odkývat, protože jsem si nebyl jistý, že by nás bez okýnka pustili na trajekt. Celé dopoledne pak se mnou nic nebylo. Navíc to ještě Kathleen zhoršila tím, že mi řekla, že to bude 680 liber bez DPH, takže vlastně 800 celkem. To už jsem fakt rezignoval. Vše naštěstí dobře dopadlo, ukázalo se totiž, že liverpudlianu nerozumí ani místní obyvatelstvo. Cena nebyla 800, ale pouze 80 liber, respektive 79,84. Dal jsem technikovi 80 liber, on se dvakrát ujistil, že mu těch 16 pencí skutečně chci nechat jako dýško,  a rázem ze mě všechny finanční starosti spadly a já si připadal jak opilý.

Nákup navigace také stojí za zmínku. Měl jsem TomTom 920, ten už se v té době doprodával, tak jsem si řekl, že si koupím 930. Ovšem v Anglii i ta byla zastaralá, takže jsem ted majitelem TomTom 940. Nejspíš jako jediný v ČR (minimálně v roce 2009).

Kromě nákupů jsme dopoledne ještě zvládli doprohlídnout námořní muzeum a čínskou čtvrť.

Policie na sejmutí otisků prstů se samozřejmě neukázala, a protože byly pouze tři hodiny dopoledne, vyrazili jsme na výlet do Chesteru. Samozřejmě Myšáčkem a ve fotogalerii je vidět, že řídila i Lenka. Šlo jí to skvěle. Dokonce jsem konstatoval, že v Anglii jezdí líp než na kontinentě.

Chester je kousek od Liverpoolu, hodně staré městečko. Hodně staré, rozmach zažilo za Římanů, ale založeno bylo už před nimi. Je v něm celkem dost památek jak z římské doby (ne všechny zachovalé), tak i pozdější, ty už zachovalé jsou. Ale pozor, pozdější v chesterském kontextu znamená asi jako náš Vyšehrad, řekněme 11-12. století.

Při procházce městem jsme objevili obchod vínem a destiláty, kde jsem si koupil moc dobrou whisky. Kvůli řízení samozřejmě ochutnávaly jen dámy, já platil a doufal, že jsem si "vybral" dobře.

Večer jsme se pak všichni vypravili do čínské čtvrti na rozlučkovou večeři.

Úterý byl náš poslední den v Liverpoolu. Vlastně jsme se po snídani sbalili a vyrazili směr Tiverton. Tou dobou už bylo řízení v Anglii hodně v pohodě a já jsem začal uvažovat o tom, jestli se na kontinentu přizpůsobím automaticky nebo jestli mi to zabere nějaký čas.

Ještě ten den po příjezdu jsme se podívali do místního kostela, vzali jsme to jako tréning na Welleskou katedrálu.

Na známou Wellskou katedrálu (v Somersetu) jsme se už chtěli podívat loni, ale nebyl čas, tak jsme si ji naplánovali na tento rok. Pěkný celodenní výlet, koukli jsme do vlastní katedrály i na obydlí bishopa a v kavárně jsme si dali cream tea.

Zbytek návštěvy jsme strávili v klidu, maximálně procházky po Tivertonu.

V pátek ráno jsme se rozloučili a vydali se do Doveru. Přijeli jsme tam relativně brzo, tak jsme si dali brzkou večeři a teprve pak jeli na trajekt. Na plavbu už jsme byli vybavení vším potřebným - tedy penězi a knížkami. Když jsme dorazili do Calais, žádné řidičské překvapení se nekonalo, řídit vpravo  mi přišlo zcela přirozené. I když i v Calais jsme najeli přímo na dálnici, takže těžko posuzovat.