Pití si zaslouží vlastní odstavec. Erika předem psala, že majitelé očekávají, že budeme pít jejich nápoje a že si nepřejí nic námi dovezeného. Všichni jsme se zachovali dle pokynu, jenže to jsme netušili, že si řeknou o 2,80 Euro za 0,2 dl juicu a stejně tak za třetinku vody. A tím my nemyslím jen naši rodinu, ale celou grupu. V neděli a v pondělí jsme skřípali zubama a pili, co nám bylo dáno, pak si každý natočil vodu z kohoutku a bylo to. V sobotu (první celý taneční den) nás jako překvapení čekala světová rarita - coffee break bez coffee, protože majitel chtěl po Erice za trochu kafe a bychty čtyři eura, tak to rozumně odmítla. Každé ráno byl volně dostupný čaj, ale nabírat jsme si ho mohli jen do miniaturních šálků, odmítli nám dát konvičku, kterých měli mraky. Pokud to někdo nezná - v Německu je bežné, že se čaj k snidani připravuje do takových malých konviček, ze kterých si pak naléváte do hrnečku, takže i když máte malý hrneček, celkově se napijete dost. Tady to bylo vždycky třikrát kousknout do chleba, zapít a bežet doplnit.Evidentně hráli na to, že slabši povahy běhat nebudou.

Přijde vám, že ztížností ještě nebylo dost? Tak se zastavím ještě u personálu, což byli členové jedné rodiny, neboť to zařízení byl rodinný podnik.Společně zvládali něco neuvěřitelného - přestože se při osobním styku chovali a vyjadřovali velice úslužně, ve finále nic nešlo a všechno byl problém. Vůbec nejkřiklavější exces byl v případě Hehleinových, kterým do pokoje kapala voda z pokoje nad nimi. A to tak, že docela hodně a hlasitě. Když to druhý den reklamovali, tak pan majitel pravil, ať řeknou těm nad sebou, že se nemají tolik sprchovat, což Iris s Wolfgangem samořejmě odmítli a trvali na opravě. Majitel se ukázal jako muž činu a (správně tušítě), začal ty nadsousedy přemlouvat sám. To byli distingovaní Angličané, takže mu neřekli ani fuck you, ani scheisse, a trpělivě mu vysvětlovali, že když je venky 27°C a oni celý den tancují, že se sprchovat potřebují. Celé to skončilo tím, že Hehleinovi odjeli spát domů. Naštěstí to měli "jen" hodinu cestu.Ve světle tohoto případu se už pak jako méně závažný jeví fakt, že v době oběda a večeře, kdy by člověk od personálu čekal zvýšenou aktivitu, tento sám zasedl k jídlu (mnohdy lepšímu, než jsme měli my) a nás si nevšímal. Tedy kromě úterý ráno, kdy byla poslední snídaně. To se asi báli, že si každý nabere ty skvělé a neokoukané salámy a sýry s sebou na cestu domů, a tak na servírovací stůl dali vždy jen asi pět porcí od všeho a celou dobu tam stála služba a hlídala, zda si někdo nebere množství větší než malé. Prostě Kocourkov (německý). Jako nejmenší zlo nám přišlo (i když to zase nesli nelibě Švédové), že večer při afterparty zabral personál jeden stůl v místnosti, kde jsme byli my, hosté. Udělali si rodinnou pohodu a když chtěl člověk něco u baru, tak je musel přijít vyrušit.

A bylo vůbec něco pozitivního? No jistě, přece calleři a tancování. Letos se sešla fakr silná grupa, byli tam asi jen čtyři motáci, takže po úvodním roztancování se calleři - Ian McConnal a Todd Felegi - nemuseli držet při zemi.

Stejně dobře to zvládli i kluci, i když Simon se (i nás) budil zbytečně brzo.Velký dík patří Věrce, jak nám pomohla. Skoro jsme o ni přišli, protože když na procházce s Robinem zabloudila a ptala se na cestu, místní pravili, že hotel, co hledá, je špatný a vůbec jí nechtěli ukázat cestu.