Franta začal tím, že nalil na sklíčko přes filtrační papír kyselinu sírovou. Na láhvi bylo napsáno 96%, tak jsem čekal rychlé žraní papíru, bublinky a stoupající kouř. Nic takového se nestalo. Dokonce si při nalévání nalil Franta trochu kyseliny na palec. Nechalo ho to klidným, dokončil nalévaní na papír, v klidu zavřel lahev a teprve pak si šel umýt ruku. Kyselina filtrák rozpustila asi do půl hodiny.

Pak Anička vzala čtyři malé nádobky s práškem (každý jiný) a zkoušela dokázat, že se jedná o ten který kov. Hliník mezi nimi z pochopitelných důvodů nebyl. Bohužel, škola neměla potřebný inertní platinový drátek, ale pouze železný, který na sebe vázal soli vzniklé hořením (= přilepil se na něj ten prášek) a barevné hoření se nekonalo. A to ani po té, co Vojta zkoušel udělat rozprašovač. Pokaždé to holt nevyjde.

Mezitím Franta připravil zelený oheň. To je ten bod 3. Do kovové mističky nasypal prášek, zalil methanolem a zapálil. Hořelo to zeleně a krásně plasticky. Tahle demonstrace se fakt povedla.

Zatímco jsme pozorovali zelený oheň, Franta připravil v kádince vodu s Jarem (ano, takové to na nadobí) a ukázal nám Hrnečku vař! v praxi. Přinesl zmrzlý CO₂ a hodil ho do vody. Kysličník se začal vypařovat, neboli stával se plynem, a jak bublinky stoupaly vzhůru (a že jich bylo hodně), tak Jar pěnil a z kádinky vylézal takový bublinkový had. Zmrzlý CO₂ má -78^oC a my jsme si i vyzkoušeli, že když ho nezmáčkneme, že ten kousek můžeme mít na ruce, aniž by nás popálil.

Následující demonstrace byla hodně podobná, hodili jsme kus sodíku do vody. Podle historek měl kousek sodíku začít hořet a poletovat po akvárku, ale ve skutečnosti začal jen tak trochu bublat, doplaval ke stěne akvárka a tam se přilepil. Trochu se to zlepšilo, když Franta hodil do akvárka větši kus, ten už se snažil udělat show. Nakonec Franta přilil do akvárka fenolftalein a jak sodík postupně vyhořával, tak se voda barvila víc a víc do růžova.

Pak jsme se přesunuli k veliké vodíkové bombě. Hm, to zní zajímavě, ale ne, na VŠCHT nemají zbraně hromadného ničení, za to tam mají tlakové lahve vodíku a kyslíku. To umí být zábané plyny, když se smíchají dohromady. Pomocí vodíkové bomby, vody s Jarem a trychtýře jsme si udělali bublifuk. A když pak jarová bublina plná vodíku stoupala vzhůru, Franta k ní dal hořící zápalku a ono to udělalo takové hezké puf! a na chvíli byl ve vzdychu vidět oheň. Tomu říkám aplikovaná chemie.

Jako vrcholné číslo byla na pořadu dne exhibice u kahanu. A že to bylo něco. Franta ukázal, že není jen chemik teoretik, ale zručný laborant. Zažehl sklenářský kahan (takový velká potvora, hučí to jak autogen a dají se tomu nastavovat dva nezávislé plameny), uříznul si kus skleněné rourky a předvedl nám, jak se dá vyrobit (vyfouknout) baňka a kolínko. Šlo mu to krásně od ruky, fakt paráda se na to koukat. Ono je jasné, že v tom má praxi, protože Vojta nám vysvětlil, že se tím dá krásně machrovat před studentkama. Pak si zkusil hrát se sklem Honza a povedla se mu krásná, několikrát zahnutá potvůrka. Kdybyste si to chtěli někdy zkusit, tak dvě důležité poučky:

Pak už bylo po páté hodině a my jsme se museli přemístit do budovy D, takže na difúzi manganistanu a vody už nedošlo, ale to jsme stejně všichni nechemici konstatovali, že si to jednak pamatujeme ze základky, a jednak je to spíš fyzika než chemie.

V budově D už na nás obsluha čekala a my jsme mohli začít ochutnávat vínko. Ochutnávali jsme asi dvě hodiny a pak jsme jeli domů. Cestou jsme si slíbili, že někdy uděláme demonstraci level 2. Bylo to super od začátku do konce, díky, Ježíšku. Fotografie z akce zde.