Anglie 2012

V pondělí jsem musel být v kanceláři, Lenka s klukama nakoupila zásoby. Na tu opravdu velkou cestu jsme vyrazili v 15:30, protože jsme chtěli mít  velkou časovou rezervu, ale nakonec se ukázalo, že to nebyl moc dobrý nápad. Podle navigace bychom do Calais jeli 11 hodin, ale díky nočním prázdným silnícím by se to dalo tak stihnout i se zastávkama. Jenže my jsme si radši udělaji časovou rezervu 3h, čímž cesta trvala 14, a to bylo dost jak na nás, tak na kluky. Sice hodinu z časové rezervy jsme ztratili hned po najetí na dálnici v Německu, kde se kousek před námi stala dopravní nehoda. Simon usnul více méně o hodinu později než doma a pak asi krom dvou kojení spal. Robinovi se moc líbila světýlka, takže za celou noc spal 4h a jinak chtěl, aby ho Lenka držela za ruku, podala dudlík, podala sušenku, ... Ale nefňukal, byl hodný.
Cesty trajketem jsem se obával, bál jsem se, že Robin ty dvě hodiny nevydrží, ale kupodivu to šlo. Moře ho moc nezaujalo, asi proto, že ještě nechápe tu velikou rozlohu. Racek nad lodí byl zajímavější. Největší úspěch sklidilo, že z horní paluby viděl auta zaparkovaná na jedné z dolních palub. Lodičky dobrý, ale také jen chvíli. Lenka chtěla mít na palubě kočárek, takže když jsme šli zpátky do auta, bylo potřeba všechno vyházet z kufru, dát dovnitř kočárek, a pak zpátky všechny věci. Kočárek se nakone hodil, Robin byl po noci utahaný, tak jsme ho nemuseli nutit chodit, ale mohli jsme ho vozit.
Z trajektu tentokrát vyjela Lenka, chtěla řídit. Zkoušel jsem usnout a asi se mi to i povedlo (Lenka: povedlo, chrápal vedle mě), ale Lenka to po 45 minutách vzdala, tak jsem zbytek cesty do Tivertonu dojel já. Cestou jsme se stavili u pumpy a jakoby na jídlo. To byl taky zážitek - Simon potřeboval přebalit, u benzínky to nešlo, tak jsme šli do restaurace. Tam jsme koupili Robinovi palačinky, aby se jako neřeklo. Jenže ani tam nešlo přebalovat, tak jsme to nakonec museli udělat na cestě v dešti.

Když jsme přijeli k Anne, měli jsme toho s Lenkou tak akorát. Kluci ne, ti byli vyspaní a stačilo jim pár minut na otřepání. Lenka se hned vrhla na balíčky, co si tam nechala poslat. Čekalo nás tam několik balíků plenek a pro Lenku nové a moc pěkné kalhoty za pět liber. Pro mě nic. (Lenka: pamatuju si to trochu jinak, přijeli jsme, vynosili věci nahoru, dali sváču a všichni tři chlapi spali až do večeře. Proto jsme po večeři udělali procházku, aby ti dva malí šli spát nějak rozumně.)

Po asi dvou hodinách oddechu jsme šli na malou procházku a po večeři velice rychle zapadli do postele.

11.7. - první den v Tivertonu

Ráno jsme jeli nakoupit do Tesca, především několik základních potravin a já jsem se těšil, že si vyberu nějakou whisky. Bohužel Tesco mělo jen klasický výběr, jako u nás. Tedy, o něco lepší. Je to tak, že kde naše Tesco končí (Grants, Jameson), tam anglické začíná. Nejméně, nebo spíše "nejméně" kvalitní whisky, co tam měli, byla tříletá Grants.

Ještě předtím jsme si ale udělali krátkou procházku po Tivertonu. Potřeboval jsem do banky vyměnit staré dvacetilibrové bankovky za nové a zkoušeli jsme najít obchod s walking shoes pro mě, protože jediné kryté boty, co jsem měl s sebou, byly polobotky.

Oběd jsme si dali jen studený, protože večeře byla v plánu větší. Kluci naštěstí usnuli skoro současně, a já se k nim posléze přidal. Kolem čtvrté hodiny přišla Morwena (neteř Anne) s dětmi. Nejmladšímu jsou tři roky a doufali jsme, že by s nim Robin mohl aspoň trochu hrát. Nehrál, ale celkově to odpoledne bylo fajn, tak jsme se domluvili, že se v neděli zase potkáme. Morwenna je prima ženská, takže ani rodiče nepřišli zkrátka.

12.7. - den navigačních problémů

Asi by se dalo říct, že dnešek byl ve znamení navigačních problémů. Hned ráno po snídani jsme jeli do Plymouth do národního akvária (http://www.national-aquarium.co.uk/), jenže už v autě, ještě než jsme vyjeli, se ukázal první problém. Na jejich webu je totiž adresa bez čísla popisného, jen jméno ulice a ZIP code. Takže jsme zadali cíl do centra a doufali, že famous akvárium najdeme podle šipek. Naštestí na dálnici našla Lenka akvárium v POI, takže jsme dojeli krásně.

Akvárium jako takové bylo moc hezké (podle Lenky malé) a nebýt Robina, tak jsem si ho i užil. Jenže Robin měl vlastní názor na rychlost a směr prohlídky, navíc chtěl být vožený v kočárku. Když už milostivě sesedl, tak se někam zaběhl. Jídlo nám v restauraci odmítli dát dříve než ve 12, tak jsme mu dali aspoň mafina. To ho trochu zklidnilo, ale ne moc. Já si dal cream tea, ale ani mě se nálada moc nevylepšila. Po jídle jsme se rozděli, já s Anne jsme si šli doprojít dvě patra prohlídky a Lenka zůstala s klukama u takových dětských prolézaček. Později jsme se vyměnili, Robin posilněný jídlem sledoval nadšeně ryby, hlavně žralok a nějaká velká placata ryba se mu líbila (druhý den ráno, když se probudil, tak se hend ptal, jestli dneska taky pojedeme na ryby).

Akvarium určitě stojí zato, i když je pravda, že v Holandsku mají větší. Nicméně i to Plymouthské je dost velké na to, aby v něm bylo několik žraloků, potopený vrak letadla, a spousta druhů ryb a měkkýšů. Prvně jsem v takovémto zařízení viděl chobotnici. 

Když jsme vyšli z akvária, pršelo tak, že nemělo cenu jít na procházku. Anne nás totiž chtěla vzít na Plymouth Hoe, což je taková nábřežní cesta kolem moře a má historickou hodnotu a pozadí. Totiž v roce 1588 kapitán Drake hrál v těchto místech na trávě bowling, když mu přiběhli říct (nebo uviděl), jak se blíží španělská armáda, spoustu lodí. Tak zahodil kouli, běžel do své lodi, zburcoval ostatní a Spaněli porazil. Asi mu tenkrát nepršelo tak, jako nám. Nicméně kluci stejně spali, tak jsme spojili příjemné s užitečným a Hoe si prohlédli z auta.

Na cestě domů jsme plánovali zastavit se v Exeteru, kde Lenka našla velký obchod s walking shoes. No jo, jenže opět ta navigace. Ta ulice s obchodem se jmenovala "něco Road", jenže Lenka dala do navigace "něco Lane", takže jsme skončili někde daleko za Exeterem v polích. Mezitím byla Anne celá říčná z toho, že jedeme špatně a pořád se mě snažila navigovat někam jinam. Řeknu vám, když se zuby nehty soustředíte na jízdu vlevo a najednou někdo vykřikne "go right", a několikrát to opakuje na každé křižovatce, tak máte nervy v kýblu a zaděláno na infarkt (Lenka: chlapi nic nevydrží :-D ).

Jak jste asi pochopili, boty nemám. Den aspoň vylepšilo to, že jsme se v Tivertonu stavili ve Vine & Destillary, kde jsem koupil dvě lahve vína na večery, ale hlavně dvě láhve whisky, co jsem v Evropě neviděl. První jsme jmenovala Connemara, tu jsme vypili už v Anglii. Je lehká a přitom trochu smoked. Druhá se jmenuje Finlaggan a bude to po Laphraig moje druhá nejoblíbenější whiska. Přitom lahev stále jen 25 liber. .

13.7. - shopping

A je tu pátek. Nějak to tu hrozně rychle letí. Ráno mi Anne udělala pravou anglickou snídani. To se na pánvi osmaží slanina, klobása, vajička, rajče, žampiony a chleba. Každé zvlášť, pochopitelně. Vydatná snídaně byla znát, vydržel jsem s obědem až do půl jedné.

Pak jsme jeli do Tauntonu. Lenka si tam potřebovala vyzvednou balíček s oblečením, co si objednala po Internetu. Byly v něm i dvě hezká trička pro mě, ale po příjezdu domů se ukázalo, že jsem je zapomněl u Anne. Já si chtěl opět zkusit koupit boty. Tentokrát to vyšlo, mám ty samé, co Lenka, akorát cena byla větší než její, staly 90 liber, takže co jsme ušetřili na oblečení, šlo na boty. Ale zase budu mít dlouho v čem chodit. Koupili jsme je v Taunton leisure a dostali jsme kartičku na permanentní 10% slevu.

Po obědě jsme jeli domů, kluci v autě usnuli, tak jsme měli klidné odpoledne. Po svačině jsme šli krmit kachničky.

Hláška dne: Lenka měla v ruce dvě kolečka mrkve, Robin po ní něco chtěl a Lenka řekla: "Řekni tátovi, já mám plné ruce."

14.7. - puffy train

Sobota byla sdílená s rotariány z Wiveliscombe. Všichni jsme jeli parním vláčkem do Minehead. Překvapilo nás, kolik místních rotariánů se zúčastnilo. V klubu mají novou členku, takovou mladší paní, jela i s manželem a chlapečkem. Jsou asi tak v našem věku, chlapečkovi Harrymu je 1,5 roku. Docela jsme si porozumněli a domluvili jsme se, že druhý den půjdemes dětmi plavat.

Cesta i Minehead celkem v pořádku, stejné, jako minule. Akorát oběd trval asi dvě hodiny, hrozně dlouho jsme čekali na obsloužení i na uvaření. Po obědě jsme se trošku prošli, dali si kafe a zmrzlinu a pak už nám jel vláček zpátky.

Po příjezdu koupila Anne každému klukovi mašinku, tvarem a vybavením odpovídající věku. Robin má repliku té lokomotivy, co nás táhla, a dokonce vydává zvuky jako když jede vlak. Oba kluci si s mašinkami hráli celou cestu domů. Simon s ní dokonce usnul.

15.7. - nehody a nemoci

Den zacal tim, ze Robin skákal po posteli a spadl na zem na nos. Naštěstí pád zbrzdil rukama, takže se nestal žádný úraz. Při snídani se přepil hodil šavli. Mě bolela hlava. Ráno jsem si myslel, že z počasí, ale přes den se ukázalo, že mám rýmu.

Dopoledne jsme jeli do domluveného bazénu. Měli tam relativně velký bazén pro mrňata, do kterého se úplně v pohodě vešlo spoustu dospělých. Všechny děti si vodu značně užívali. Robin a Harry až tak, že jí pili v množství větším než malé, takže nejdřív Robin, pak i Harry, se rozhodli, že vrátí nejen vypitou vodu, ale jako úrok i snídani. Když vrhnul Robin, tak jsme to neřešili, protože v Čechách to není vyžadováno, ale když vrhnul Harry, tak to jeho matka oznámila. Plavčici pak všechny vyhnali a jali se čistit bazén.

Odpoledne po spani jsme jeli do Knightshayes Court, kam přijela i Morwenna s dětmi a manželem Douglesem. Robin, místo aby běhal s ostatními dětsmi, se skoro celou dobu vozil v kočárku. On snad tu školku vážně potřebuje.

Lenka večer oznamuje, že jí bolí v krku.

16.7. - City of Bath

V pondělí jsme se rozdělili. Já jsem jel s Rotary výpravou do City of Bath, Lenka s klukama a Anne zůstali v Tivertonu  Ač jsem to nečekal, tak místo, abych se vezl, sem řídil, i když vlastně úplně zbytečně. Tam jsem vezl jenom Adriana, zpátky ještě Janu Čutkovou, ale to jen proto, že jsme se jinak rozdělili do aut. Tam a zpátky to bylo 200 mil, pěkná dálka. Ale aspoň se můžu na Lenku vytahovat, že jsem toho po Anglii najezdil podstatně víc, než ona.

Římské lázně, staré více než 2000 let, jsou hodně velký, několikapatrový a výborně zachovalý objekt. Je to velké lákadlo na turisty a díky tomu zbytek města vypadá tak trochu jako Karlovy Vary. Všude samé restaurace, rádoby kolonády a tak.

Oběd jsme měli přímo v těch lázních, kde je hodně luxusní restaurace s cenami 3x většími než jinde. Ceny zarazily i místní rotariány, tak se nakonec shodli na tom, že za nás oběd zaplatí a zřejmě si to vezmou z klubové kasy.

Po obědě jsme se šli projít po městě, viděli jsme georgiánské domy postavené do kruhu a jako místní raritu předváděli zazděná okna. On si totiž král Georg III. usmyslel, že uvrhne daň na okna, proto tehdá hodně oken zazdili. Láďa Dusil to komentoval slovy, že to u nás ještě nemáme, ale kdybychom to měli, tak máme daň i na dveře a komíny.

Po příjezdu zpět už jsem zůstal u Kelletových, měli jsme tak málo času, že nemělo cenu jezdit do Tivertonu. Samotný večer se sice táhnul, ale naštěstí neobsahoval dlouhé a nudné proslovy. Vlastně jsme dvě hodiny večeřeli, půl hodiny si říkali něco oficiálně a další půlhodinu neoficiálně. U stolu jsem měl dobrou společnost a dobře jsem si popovídal. V deset jsem jel domů (k Anne).

Lenka s Anne a kluky uvařila jahodovou marmeládu. Sehnala také dárek pro Alexandra. Udělali si odpočinkový den.

17.7. - play group

Dopoledne jsme jeli do vedlejší vesničky, kde je každé úterý taková play group pro děti. Tentokrát to bylo spojené i s (spíše symbolickou) oslavou Alexandrových narozenin. Místo bylo moc pěkné, dobře vybavené a lidi moc milí. Všichni se s námi loučili se slovy, že se těší na příští rok. Měli tam v prostorech takový malý sál i s pódiem, tak jsem hned začal vymýšlet class

Anne v šest večer odjela na koncert, my jsme si dali večeři, založili kluky a strávili večer u krbu.

18.7. - naše čtvrté výročí svatby

Předposlední den a zároveň naše výročí. Dopoledne byla poslední šance navštívit sand beach, tak jsme vyrazili bez ohledu na počasí. Na fotkách je dobře vidět, co vše jsme měli na sobě, abychom nezmrzli. Každopádně Robin si to užil, tomu počasí nevadilo a krásně se ráchal a stavěl hrad z písku. Čili všechno plus mínus OK, akorát rackové nám ukradli z tašky kus svačiny.

Odpoledne po návratu jsme balili a večer jsme jeli na večeři. Anne nám rezervovala místa v kouzelné restauraci Fisherman's Cot. Pravda, s dětmi to byla spíš jen další náročná akce, než romantická večeře, ale nějak jsme si to užili. Nejvíc asi Robin, který se skoro celou dobu fascinovaně koukal na řeku a most.

Večer jsme sbalili a nanosili do auta většinu našich věcí.

19.7. - jedeme domů

A je to tady, jedeme domů. Nechali jsme se od Simona vzbudit v šest hodin, abychom měli rezervu. Ráno i poslední balení proběhlo dost dobře a v 7:30 jsme vyjeli. Cesta do Doveru proběhla bez problémů, takže hodina rezervy nám zůstala. Bohužel jsme ji prostáli ve frontě, než nás pustili na loď. I zbytek cesty byl celkem dost v pohodě, Simon brečel jen jednou asi 20 minut. Když jsme přijeli domů, měli jsme za sebou 4366 km a spoustu zážitků. 

DOPRAVA

Protože už jsme byli od minule zvyklí, měli jsme tentokrát při řízení vice mentálních kapacit pro sledování i jiných dopravních aspektů, než jen to, že se jezdí po druhé straně silnice. Zde jsou naše postřehy.

Speed limit - Jestliže si Evropané ztěžují na chaotický provoz v Indii, musí si člověk nutně položit otázku, kdo dal Indům auta a naučil je řídit. V Anglii jsou rychlostní omezení buď stejná, nebo nižší než naše - v obci 50 km/h, mimo obec na jednoproudé silnici 100 km/h, na dvouprodoudé silnici a dálnici 120 km/h, pocitově se ale jezdí rychleji. Tento pocit je částečně způsoben tím, že málokdo zdržuje, všichni (včetně náklaďáků) jezdí na horní povolené hranici, a částečně tím, že na úzkých místech jsou pro nás manévry ve vyšší rychlosti nezvyklé. Tam, kde by v Čechách bylo omezení na 30 km/h, není v Anglii omezení žádné, nebo maximálně nápisem "zpomalte".

Přednost v jízdě - pravidlo přednosti z prava neplatí, to tuší každý. Ona ale neplatí ani přednost z leva. Jediným pravidlem je, že obdočujte-li doprava, dáváte přednost protijedoucím vozidlům. Dej přednost v jízdě pak značí cedule „Give way", trojúhleník na vozovce nebo dvojitá přerušovaná čára na vozovce. Před cedulí „Stop" a nepřerušovanou bílou čárou musíte zastavit.

Kruhový objezd - není kruhový objezd. Tedy je, ale je vnímaný jako normální, ve většině případů víceproudá, křižovatka. Proti zbytku Evropy je to ten největší a nejdůležitější rozdíl, takže už před vjezdem na objezd musíte vědět, kam se máte zařadit. Nápisy názvů měst či silnic, kam příslušný jízdní pruh vede, je často napsán i na vozovce. Důležité je vědět, jak blikat. Objíždíte-li objezd, signalizujete blinkrem doprava. Doleva pak signalizujete jakmile minete poslední výjezd před tím vaším. Jedete-li rovně, neblikáte. Pokud signalizaci zanedbáte, tak všichni řidiči, kteří na objezd chtějí vjet, musí počkat na to, až přesně uvidí, kam se chystáte jet. Vhodná signalizace rozhodně napomůže plynulosti dopravy. Vzhledem k tomu, že kruháč vlastně není kruháč, často na něm potkáte pro nás nezvyklé atributy, jak jsou světla, různě vedoucí pruhy, nebo dokonce kruhový objezd!

Světla - v noci je problém seřízení našich kontinentálních světel. Na širších vozovkách a dálnících je to jedno, ale na typické devonské silnici jste v situaci, kdy si krásně svítíte na živý plot na levé straně, zatímto silnice vpravo, kam potřebujete odbočit, tone ve tmě.

Navigace - v Anglii existují dva zápisy adresy. První je podobný našemu, tedy ulice, číslo popisné a město. S touto podobou adresy nemá navigace nejmenší problém. Druhý způsob zápisu je pouze ZIP code (případně jméno ulice, město a ZIP code). A zde se dostáváme k dalšímu anglickému fenoménu - ZIP code určuje nejen oblast, ale jednoznačně i budovu. S tím už navigace problém má. Aby rozumněla celému ZIP code, je potřeba si k mapě stáhnout číselník. Pokud tento nemáte, existuje cesta přes Tomtom route planner. Necháte si vyhledat místo podle ZIP code, pak toto nalezení místo nastavíte jako začátek cesty a aplikace vám ukáže GPS souřadnice. Ty pak zadáte do navigace. 

---