Začátek října byl ve znamení sžívání se s novým členem rodiny. MInimálně týden jsme měli klidový režim. Lenka byla s menším prťousem zalezlá v ložnici a já s větším prťousem hospodařil. Robin Simona asi dva dny ignoroval. Skoro to vypadalo, že si vůbec neuvědomuje, že je to živé. Po pár dnech už si snad i uvědomoval, že je to dítě, ale protože je zvyklý, že Lenka děti hlídá, tak si nejspíš myslel, že je to dítě půjčené a že zase zmizí. Travlo mu tak tři týdny, než si uvědomil, že už to bude napořád. Díky našemu přístupu ani nežárlil (a jesti, tak úplně malinko) a poslední dobou sám aktivně upozorňuje, když Simonovi vypadne dudlík nebo se mu něco děje.

Samozřejmě se na Simonka přišel podívat celý pražský klan. Dokonce nám to i vycházelo s volným víkendem tak, že jsem naplánoval jeho zapití. To se bohužel nekonalo, protože větší část rodiny skolily různé zdravotní problémy. Ale co, Robina jsme zapíjeli po třičtvrtě roce a také to bylo fajn.

Stejně jako Robin, i Simon se vydal třetí den po porodu na projížďku. A chudáček, hned na úřad, potřebovali jsme pro děti cestovní pasy. No byl to zážitek. Museli jsme tam úplně všichni. Já šel pro Simonův rodný list, Lenka šla na pasovku. Ta byla naštěstí prázdná. Měli tam takovou tu mašinku, co dává pořadové lístečky. Tak si Lenka jeden vzala a skoro hned byla na řadě. Akorát dovyřídila Robina, když jsem přišel se Simonovo rodným listem. Paní Lenku sjela, že když chce DVA pasy, tak si měla vzít DVA lístečky. Takže poučení, ty lístečky nejsou pořadové číslo osoby, ale úkonu.

Nicméně to nebylo všechno. Matrika nezapsala Simona mezi občany Prahy, takže jsme museli na oddělení občanských průkazů. Tam bylo spoustu lidí, vedro, a na řadu bychom přišli odhadem až za hodinu. Do toho hladový a rozmrzelý Robin a bylo jen otázka času, kdy bude hladový a rozmrzelý i Simon. Naštěstí si tam nějaká paní vzala omylem pořadové lístečky dva (ale měla jen jeden úkon), tak nám jeden lístek dala a my jsme dlouho nečekali. Dostali jsme nějaké papírky a museli zpět(!) na matriku, aby nám dali papír, že kluci mají české státní občanství. Do toho se Robin šíleně pokakal. Teda ne do toho občanství, do té situace.

S potvrzením o občanství zpátky na pasovku, kde si kluky vyfotili (to šlo nadmíru dobře) a poučili nás, že to potvrzení platí jen půl roku a pokud necháme pas vyexpirovat, tak to martýrium budeme muset podstoupit znova. A že prý ať zkusíme za 14 dnů zavolat, že by mohly být pasy hotové.

Následný odběr krve z patičky byl po tomto zážitku dýchánek.

Kromě návštěv a úřadů zvládli kluci (i s Lenkou) ještě účast na demonstraci za právo zvolit si porodní asistentku a protože jsem calleroval, tak jsme všichni čtyři vyrazili na Farrow. To teda nebylo úplně easy. Dětského equipmentu už bylo moc a tří dospělí ho zvládli tak akorát. Navíc se nakládání i vykládání a sbírání neúměrně protahuje.

Na konci měsíce proběhla i Velká říjnová zahraniční cesta. Na tu jsme potřebovali ty pasy. Odbočka: pasy jsme nakonec včas a v pořádku obdrželi, akorát přestože datumovou platnost mají několik let, tak nám bylo řečeno, že platí jen do té doby, dokud si je dítě na fotce podobné. Technicky vzato byl tedy Simonův pas neplatný už v den vydání.  Zpátky k cestě. Začátek byl náročný. Plán byl takový, že v pondělí ráno se všichni naložíme do auta, já s Robinem půjdu plavat, Lenka se Simonem se nají v Tescu a pak pojedeme do Munic, respektive ČB, kde měla Lenka spicha s kamarádkou. Bohužel, v Tupolevově ulici do nás vrazil nějaký děda a bylo po plánech. Mazda rozbitá, museli jsme ji dát do servisu. Vlastní řešení nehody se protáhlo asi na dvě hodiny a to jsme měli štěstí, že policie vzala v potaz, že máme v autě dvě malé děti. Navíc okolnosti nehody dost sporné. Já chtěl odbočit vlevo, děda nepopřel, že viděl blinkr, ale protože jsem byl na pravé straně silnice, tak si prý myslel, že jsem ho pouštěl. Za viníka jsem byl označen já, že prý jsem si měl dát pozor, co se za mnou děje. Nicméně velice symbolická pokuta naznačuje, co si o tom všem vyšetřující policista myslel.

Takže, naštěstí pomohli švagranci (v případě jedné z nás sestra). Kubíčkovi nám půjčili velkého Golfa, já jim Myšáka, Mazdu jsme odvezli do servisu, v pizzérii na Písečné si dali pozdní oběd a teprve pak vyrazili na jih. Sraz s kamarádkou nevyšel, ale aspoň jsme stihli vytopit Munice a ještě jsem mohl na Rotary.

V úterý jsem šel do kanceláře a Lenka na babinec a dětinec u Lei. Já tam strávil asi jen půl hodiny, když jsem je přijel vyzvednout. Byl tam takový kravál, že si nedovedu představit být tam celé dopoledne. Ale akce jako taková se prý povedla.

Pak už jsme jeli rovnou do Vídně, kde po zbytek týdne probíhala výuka C1. Tancovalo se ne přímo ve Vídni, ale ve vesnici, kde normálně tancujeme v sobotu. Rozděli jsme se tedy tak, že Lenka byla se Simonem u Möstlových a já s Robinem v penziónu dva baráky od tanečního místa. Bylo to tam moc pěkné a krásně jsme se porovnali. A po pravdě, já se poprvé od narození Simona konečně vyspal  Akce jako taková se povedla. Sice první den to vypadalo, že lidi zapomněli už dříve probrané figury, ale asi po hodince opakování jim to naskočilo a jeli jsme jak draci. Vlastně jsme probrali všechno, co bylo v plánu. Jen na Triple formations se nedostalo, ale to stejně bylo navíc, na ně je potřeba více času.

Zpátky jsme přijeli v sobotu večer. Fotky Simona zde.